Pokud byste soudili ze zvukomalebného křestního jména hrdiny dnešního článku na čistě italský původ, byli byste na omylu. Karl Albert Abarth (ano, tak původně znělo jeho celé jméno) se narodil v hlavním městě tehdejší rakousko-uherské monarchie. Tento rodilý Vídeňák pocházel ze smíšeného rakousko-italského zázemí, a až na popud otce, původem důstojníka z italského Merana, se rodina později naturalizovala v Itálii.
Tam mladý Karl přijal poitalštěné jméno Carlo Alberto Abarth, z něhož je jeho druhé křestní jméno dnes téměř neznámé. Pouze příjmení rodiny Abarthů naznačuje, že s tím čistokrevným italským původem, jak se dnes mnohdy mylně uvádí, to asi nebude tak docela pravda.
Na počest velkého motoráře i koncernového jubilea!
Jméno samotné je dnes nevypověditelně propojené s automobilkou Fiat. Nedávno jsme byli svědky velkolepých oslav (také na našem území) jednoho a čtvrt století existence firmy. V současnosti, kdy se objevují značky aut, generované umělou inteligencí a znějící jak necivilizované shluky písmen (a s minimální životností), je 125 let důkazem ohromné životaschopnosti a práce desítek generací strojařů, projektantů, jezdců i závodníků. Proto jsme se rozhodli nasměrovat výročí 45 let od odchodu jednoho z nejslavnějších italských motorářů právě k výročí Fiatu. A také proto, že si půlkulatého data u nás téměř nikdo nepovšiml…
Video: Ikonická reklama na Abarth z nedávné minulosti
Když se 15. listopadu 1908 Karl Abarth narodil, všeobecně se mělo za to, že bude kariérou následovat důstojnický post svého otce. Ovšem životní peripetie Abartha se začaly obracet v momentu, kdy se ve věku deseti let naučil jezdit na kole a začal pošilhávat po motocyklech, které se po skončení války objevovaly v ulicích bývalých zemí mocnářství. Z jeho vlastních pamětí pochází vzpomínka, že více kol rozmontoval, než skutečně ojezdil.
První láskou byla jedna stopa – až do osudové havárky
Motocykly se staly jeho první motoristickou vášní nedlouho po patnáctých narozeninách, kdy Abarth podle tehdy platné legislativy ještě nesměl sednout za ovládání jakéhokoliv motorového vozidla. První odborné zkušenosti začal získávat díky učení u vídeňské firmy Dagan. Ta se specializovala na výrobky přesného strojírenství, ale i na karosářské nástavby automobilů. Později se Karl Albert přesunul tam, kde to skutečně „jezdilo“: do dílny malého motocyklového výrobce Motor Thun v rakouském Traiskirchenu. Abarthovi se poštěstilo účastnit se přípravy několika závodních speciálů a podílel se i na konstrukci rámů soutěžních strojů.
První vítězství přišlo neočekávaně!
Začátky Abarthovy závodní činnosti proběhly za řídítky motocyklu sólo, po fatálním zranění nohy pak v sedle motocyklu se sajdkárou
Abarth zvítězil za řídítky stroje, když zaskočil za zraněného šampióna, ale tento úspěch mu přinesl spíše pomluvy a závist. Nezalekl se, od Thuna odešel, koupil si rychlou britskou dvěstěpadesátku Grindlay, rozebral ji na kousky, upravil a koncem dvacátých let to celému Rakousku natřel tak, že soupeři na slavných strojích nestačili zírat! A odsud byl už jen malý krůček k tomu, aby se v tmavé dílně zrodil vlastnoručně postavený motocykl s hrdým názvem Abarth!
Ale už v roce 1930 jej potkala nehoda, která Abarthovi znemožnila účast v dalším soutěžním klání jedné stopy. Několikrát operované koleno jej bolestmi pronásledovalo celý život. Proto se specializoval na rychlostní závody sajdkár, v nichž potvrdil své dosavadní renomé, a povědomí o jménu Abarth rozšířil i několika rychlostními jízdami po Evropě.
Abarth nechce bojovat, nechce do války!
V roce 1939 se z rakouského Karla stává italský Carlo s domovem v Meranu. Důvodem byl samozřejmě zábor Rakouska Německem. Abarthovi navíc hrozil povinný odvod buď do Wehrmachtu nebo pod vlajku ozbrojených sil tehdy fašistického italského režimu.
Tady jedinkrát „pochválil“ své rozbité koleno, když mu vyneslo trvalé osvobození od vojenské služby. Navíc se přestěhoval do jugoslávské Lublaně a pracoval na úpravách zážehových motorů k provozu s alternativními náhražkovými palivy. Po válce prchá z Jugoslávie a s pomocí rodiny a známých získává konečně italské dokumenty a plnoprávné jméno Carlo Alberto Abarth.
První Abarthův průlom se jmenuje Cisitalia
První poválečné doteky závodních automobilů zprostředkoval Carlovi snad nejslavnější italský závodník Tazio Nuvolari. Abartha představil průmyslníkovi Carlu Dusiovi, vlastníkovi mnoha nemovitostí na italském pobřeží, bank a továren, dodávajících za války uniformy a obuv italské armádě. Byl to fanda do „rychlých kol“ a šéfoval firmě Compagna Industriale Sportive Italiana.
Nic vám to neříká? Tak dodáme, že společnost byla známá pod zkratkou Cisitalia! A jsme doma, ano, na jedno- a dvoumístných strojích se závodilo po válce i u nás… Ze společného návrhu Abartha a Ferryho Porsche vznikl úžasný monopost Cisitalia 360 s pohonem všech kol (!) a kompresorovým motorem o výkonu přes 300 koní! Jenže: model byl abnormálně složitý a náročný, stavba se zpomalovala, až se pro nedostatek peněz zastavila. Cisitalia skončila v roce 1949 bankrotem.
V roce 1965 se Carlo Abarth nacpal do úzkého kokpitu monopostu Abarth 1000 a zajel rekordní akcelerační jízdu skupiny G
Abarth dostal místo finančního vyrovnání čtyři sportovní vozy Cisitalia 204 a bedny součástek motorů a karosérií. Ohnivý Ital se ale nezalekl, okamžitě založil závodní stáj Squadra Carlo Abarth s emblémem štíra, tedy svým znamením zvěrokruhu. Ještě do konce roku staví Cisitalii 204 s vlastnoručně upraveným a odladěným agregátem. Abarth zaměstnal několik vynikajících jezdců, mezi nimiž vyčníval už zmíněný Nuvolari.
Výdělky jsou zapotřebí. Začíná se tuningem…
Jenže samotným závoděním nebylo možné v poválečné zchudlé Itálii získat slušnou obživu. Abarth tedy rozjíždí vlastní prodej tuningových a sportovních dílů. Prim hrál tehdy bestseller italského trhu, poválečné provedení malé pětistovky Fiat Topolino. K němu začal Carlo dodávat sady na úpravu převodovky, výfuky a později i díly motoru. Od tohoto historického momentu se datuje Abarthova kooperace se slavnou turínskou značkou – a ačkoliv si později přibral i francouzskou Simku (obě značky se někde prodávaly v jedné společné síti), je jeho jméno navždy spojené s Fiatem…
Později začalo Abarthovy tlumiče výfuků používat i Ferrari, což se okamžitě odrazilo v raketovém nárůstu zájmu o Carlovy výrobky. Jeho jméno se stalo pojmem a dodnes se na tom nic nezměnilo.
Dalším proslulým výrobkem byly Abarthovy tuningové komplety, proměňující typického italského „drobka“ v řvoucí a zběsilou bestii. Sady obsahovaly modifikovanou kliku, odlehčené písty, upravené vačky, speciální ventily, karburátory podle typu vozidla a žádaného výkonu, čerpadla chladící kapaliny, speciální výfuky Abarth s vlastním designem, komplety těsnění, potrubí, filtrů, svorek, hadic – ale i emblémy na karosérie, nářadí s logem Abarth a plechovky oleje stejného názvu.
Mimoto si zájemce mohl dopřát sportovní volant Abarth, upravené zavěšení kol a kotoučové brzdy. Je samozřejmé, že díly Carla Abartha nebyly levné: kompletní sada na přestavbu malého Fiatu 600 stála v 60. létech více než polovinu pořizovací ceny běžného továrního modelu. Ale když jste se rozhodli koupit si celý speciál Abarth-Fiat, zaplatili jste mnohem více…
Fiat, Simca, opět Fiat a také stěhování!
Carlo stavěl nejen upravené Abarthy 500 a 600, ale později i 850, populární 1100 a pouštěl se i do vyšších kubatur. Známe například jeho excelentní 2300 se specifickými karosériemi nebo silné závodní aerodynamické speciály.
Nutným tahem, sloužícím k rozvoji (zejména po podepsání smlouvy s Fiatem), se stalo přestěhování blíže k sídlu mateřského gigantu. Abarth se na podzim 1957 stěhuje s celou strojírnou do Turína na Corso Marche 38. To už se sportovní Fiat rovná Abarthu a Abarth je synonymum pro rychlé fiaty.
Carlo Abarth (zcela vpravo) se svým týmem při jízdních zkouškách aerodynamického monopostu Abarth 750 se speciální karosérií studia Bertone
V průběhu 50. a 60. let montuje Abarth své mechanické komplety do exkluzívních karosérií studia Zagato. Upravuje ale také tovární modely, šlágrem sportovních fanoušků se stal vcelku krotce vypadající Abarth 850 TC, ale upravený agregát v karosérii šestistovky rozpohyboval vozítko na více než 140 km/h. Pro maximalisty byla k mání ostrá Berlina Corsa 1000 s mohutným chladičem na předním čele – model vypadal jako Fiat 600, ale motor o výkonu 85 koní při téměř 8 000 otáčkách dokázal půltunové vozidlo katapultovat na 195 km/h!
Zmínili jsme spolupráci s francouzským koncernem Simca: zajímavou a velmi rychlou i drahou alternativou k supersportům první poloviny 60. let se stal Abarth-Simca 2000 GT Corsa. Nízká „placka“ s dvoulitrem dosáhla špičky 260 km/h, ovšem stavba takové „extrovky“ byla samozřejmě jen kusová… Pak přišly na trh známé osmsetpadesátky, ty dokázal Abarth osadit litrovými vysokootáčkovými čtyřválci s odpovídajícím temperamentem.
Své šedesátiny oslavil Abarth malou sérií ostrého Fiatu 1300 Scorpione s názvem svého znaku v typovém pojmenování vozu. Malé dvoumístné kupátko dávalo z objemu 1 281 cm3 celých 75 koní a dosáhlo špičky 188 km/h.
Po dvaceti létech plných trofejí se karta obrací…
Ačkoliv se sportovní úspěchy Abarthu množily, stejnou řadou ale rostly i náklady. Abarth musel na konci 60. let hledat východisko z nouze, neměl-li rozmnožit řady bankrotujících společností. Pomocnou ruku mu samozřejmě podal Fiat, ale nemůžeme si namlouvat, že to bylo z altruismu a šlechetných úmyslů. Koncern tehdy vlastnil kompletní Lancii a Autobianchi, navíc polovinu majetku Ferrari. Abarth musel spolknout hořkou pilulku, když se dohodou, podepsanou v půlce října 1971, stal součástí Fiatu.
Britská reklama na malý Abarth 850 TC zdůrazňovala, že model je vhodný pro všechny účely – a přesně pro VÁS! Pokud na to tedy máte…
Stárnoucí Carlo Abarth se stále snažil pracovat, ale ztráta samostatnosti podniku, který vlastníma rukama vypiplal z poválečné nouze, mu doslova podlomila zdraví. Ještě spolupracoval na rychlém Abarthu-Fiat 131 Rally, ale to byla snad jeho poslední velká akce. V polovině 70. let se stěhuje do svého vídeňského sídla, kde 24. října 1979 umírá ve věku 71 let.
Značka Abarth pohledem dnešní doby…
Abarth pod křídly Fiatu samozřejmě žije dál. Známe Abarthy Punto už z tohoto milénia, dědictvím jeho nejmenších modelů jsou současné ostré pětistovky. To vše samozřejmě s plnohodnotným spalovacím agregátem. Jak by se rakousko-italský milovník vůně vysokooktanového benzínu a kvalitního oleje, zvuku laděných výfuků a ostré odezvy na sešlápnutí plynového pedálu tvářil na „monočlánky“ pod podlahou, nemusíme ani přemýšlet. Jedním výkřikem a razantním gestem by je poslal tam, kam patří. Protože Abarth = opravdový motor. A takové tvořil právě Carlo Alberto Abarth. Budiž mu za to sláva navěky!
Zdroj: archiv autora, Fiat, Abarth, Automobil Revue
Autor článku děkuje dr. Janu Tulisovi za laskavé svolení k použití jeho archivního snímku
