Bez ohledu na dnešní mapu Evropy, bez ohledu na orientaci nástupnických států někdejších geopolitických útvarů a bez ohledu na proměnlivost dat některých dříve pevně ukotvených výročí je jedno neoddiskutovatelné: naprostou většinu Československa osvobodily od nacismu armádní útvary Sovětského svazu.
Používaly nejen svou vlastní techniku, ale i statisíce exemplářů americké a kanadské kolové, polopásové a pásové výzbroje, především z programu Smlouvy o půjčce a pronájmu (Lend-Lease), ovšem někdy i kořistní techniku protivníka, tehdy většinou německou. Ovšem ať už k nám tyto armádní svazky přijely čímkoliv, my se nyní budeme věnovat pouze technice, vyrobené na území Sovětského svazu. V opačném případě by v článku vznikl zmatek, mimoto se americkou technikou budeme zabývat v příštím dílu.
Bez ohledu na současné pro- a protivládní politické šarády nezbývá než konstatovat, že Rudá armáda sem přišla přes Slovensko a přinesla nejen konec války, ale i osvobození, což se jako fakt v poslední době poněkud vytrácí. Autor článku to tvrdí a bude tvrdit bez jakéhokoliv podtextu a chce být objektivní k daným historickým faktům i k tehdejším aktérům.
Předválečná technika byla většinou výsledkem nákupu licencí
Realitou je, že hospodářství, neoddělitelně spojené s neblahým dědictvím bolševického převratu v carském Rusku a devastací jakýchkoliv morálních hodnot, se projevilo i ve výrobě dopravních prostředků – nejen civilních, ale i vojenských. Hospodářství mladého sovětského státu bylo odkázáno na licence, v horším případě pak na kopie a napodobování „srovnávacích vzorků“ zařízení z vyspělého světa. To byla praxe, s níž bylo možné se setkat ještě v osmdesátých letech minulého století.
Stručný výběr od osobních aut po vojenské speciály
Ale vraťme se na počátek ozbrojeného konfliktu, kdy už celá Evropa věděla, že se nad ní stahují mraky, ale Sovětský svaz stále Německu dodával kontingenty zboží podle podepsané, a tedy platné vzájemné smlouvy z roku 1939, signované ministry Molotovem a von Ribbentropem.
Vybrali jsme pro vás několik základních typů sovětských strojů, proslavených v bojích i osvobozování území, okupovaného Třetí říší. Některé modely vznikly ještě před válkou, některé jsou konverzemi civilních typů, další znamenaly výrobní přesah už v mírové době po květnu 1945. S mnohými se setkali naši občané během druhoválečných bojů, zástupci těchto značek a typů jsou zastoupené v muzejních expozicích, a to nejen ruských, ale také českých a slovenských.
GAZ 64
První skutečně sovětský víceúčelový terénní automobil vznikl na přelomu let 1939 a 1940 pod vedením konstruktéra Vitalije Gračeva na základě některých mechanických skupin GAZu 61, klasického sedanu s pohonem všech kol, kompletovaného podle někdejší smlouvy s americkou Ford Motor Company. GAZ 64 měl pod strohou kapotou řadový čtyřválec 3 288 cm3 o výkonu 50 koní, spojený se čtyřstupňovou převodovkou s možností přiřazení pohonu přední nápravy.

GAZ 67 stejně jako jeho předchůdce GAZ 64 byl té nejjednodušší konstrukce, kterou zrodila bezprostřední blízkost války
Vozidlo bylo velmi jednoduché, čistě účelové, ovšem Gorkovská automobilka jich vyrobila jen malé množství, údaje se liší a pohybují se mezi 645 a 688 exempláři. GAZ 64 doznal pokračování modelem GAZ 67, který debutoval před pracovníky komisariátu obrany (ministerstva) v září 1943. Tvarově přinesl jen minimální změny, obdobně řešený motor měl nepatrně zvýšený výkon (54 koní). Jelikož se na sovětská bojiště dostávalo velké množství amerických Willysů MB, byl počet vyrobených GAZů 67 (a pozdější varianty 67B) relativně nízký. GAZ 67 je právě modelem, který „přežil“ konec válečných bojů a montoval se v téměř nezměněné podobě do roku 1953, kdy jej vystřídal i u nás dobře známý GAZ 69.
GAZ 55
Lehký užitkový a nákladní model, vycházející konstrukčně z GAZu MM. Pod tímto typovým označením se montoval populární americký Ford AA s různými nástavbami, který na základě licence montovala automobilka v Gorkém i další subjekty. GAZ 55 byl sovětskou ambulancí ve skříňovém provedení, zkonstruovanou na počátku roku 1938 Jurijem Soročkinem. Technicky opět vycházel ze spolehlivého čtyřválce 3 288 cm3 s výkonem padesáti koní.
Uzavřená či jen částečně prosklená karosérie měla několik variant obsaditelnosti ležícími a sedícími pacienty. Tvarově se vozidlo proměňovalo v průběhu války směrem k nejjednodušším výrobním technologiím (jednoduché blatníky, jeden světlomet), během válečných let dodala továrna přes devět tisíc těchto univerzálních strojů. Výroba pokračovala i po válce, a to až do roku 1950.
GAZ M-1
Jeden z nejpopulárnějších sovětských osobních vozů předválečné éry vstoupil samozřejmě i na bojiště. Je přímým pokračovatelem GAZu A (Ford A v licenci), poprvé se v námi popisované podobě objevil v polovině 30. let. Přinesl velmi moderní karosérii v široké škále postupně prezentovaných nástaveb a provedení.

GAZ M-1 představoval v polovině třicátých let svěží vítr v sovětské automobilové konstrukci. Dodával se v množství různých provedení
Základem motorizace se stal opět starý známý řadový čtyřválec Ford, ale v průběhu vývoje už GAZ uznal zastaralost tohoto agregátu a nevhodnost jeho použití do vozidla, které mělo představovat to nejmodernější ze sovětské produkce osobních vozů. Proto využil licence automobilky Dodge na její šestiválec 3 485 cm3 s výkonem 75 koní. Vozidlo ve výrobě přečkalo válku a montovalo se do roku 1948, agregát se použil do celé řady osobních i nákladních vozidel včetně vojenské techniky.
BA 64
Velmi populární lehký dvounápravový obrněný automobil s pohonem všech čtyř kol, využívající techniku populárních GAZů 64 a 67. Vývoj byl ukončený během roku 1941 a představoval pokročilý stupeň zbrojní techniky na rozdíl od předchozího GAZu BA-20M, který se neosvědčil. Některé prameny hovoří o vzorovém německém obrněném vozidle, které SSSR získal koncem 30. let a využil některé jeho technologie. K pohonu sloužil opět čtyřválec GAZ s výkonem 50 koní, vhodné zpřevodování umožnilo dvouapůltunovému vozidlu maximální rychlost téměř 80 km/h. K výzbroji sloužil kulomet Děgťarjev ráže 7,62 mm. BA 64 o rok přežil konec války, do konce výroby dodala továrna přes devět tisíc exemplářů…

BA 64 údajně vznikl podle německé předlohy. Používal mechanické komponenty malého GAZu včetně čtyřválcového agregátu
GAZ-MM
Lehké užitkové vozidlo s touto typovou zkratkou jsme už v našem článku jednou zmínili. Od konce třicátých let jej dodávala automobilka v Gorkém, a to ještě dva roky po skončení války. Představoval základní typ malého užitkového vozidla a sovětské hospodářství by jej potřebovalo nejméně v desetinásobném počtu skutečné výrobní statistiky. MM vycházel technicky z GAZu AA (licenční Ford AA). Pod kapotou měl obvyklý čtyřválec 3 288 cm3, spojený s mechanickou čtyřstupňovou převodovkou. Poháněná byla pouze kola zadní nápravy.
Gorkovská automobilka plynule přešla na vojenskou výrobu, v rámci zjednodušení a šetření materiálem během konfliktu vyjížděly AA pouze s nejjednodušší dřevěnou kabinou, hranatými blatníky, jedním světlometem, a dokonce jednoduchou montáží kol na zadní nápravě.
ZIS-5
Další ze základních kamenů sovětské motorizace kategorie nosnosti představoval výrobek někdejší továrny AMO (první AMO vzniklo na základě lehkého užitkového Fiatu). V rámci obvyklého byzantinismu k Josifu Vissarionoviči Stalinovi byla továrna přejmenovaná na ZIS (Závod Imeni Stalina). Navzdory slibům o vlastním vývoji zakoupila sovětská vláda na počátku 30. let licenci americké automobilky Autocar (Series SD) na jednoduchou třítunu s pětapůllitrovým zážehovým šestiválcem o výkonu 78 koní.

ZIS-5 vznikl na základě licence amerického Autocaru Series SD a představoval jeden z nejpopulárnějších sovětských náklaďáků
Jednalo se už o typ, který v USA odcházel do historie. Sovětský průmysl z něj však udělal doslova hrdinu práce, protože ZIS-5 s mnoha užitkovými i vojenskými nástavbami vyrobil v letech 1933 až 1941 v počtu více než 100 000 kusů! Během války ZIS-5 vyráběla také druhá automobilka poblíž města Čeljabinsk, proslulého zbrojními komplexy…
UralZIS
Model ZIS-5, který se stal doslova páteří sovětského hospodářství a ozbrojených sil (teď máme na mysli z domácích zdrojů, nikoliv ze zahraničí), se od roku 1942 vyráběl v Uljanovsku a také v novém závodu v Mjassu nedaleko Čeljabinsku. Původní ZIS-5, který dostal několik drobných optických změn a jméno UralZIS, se montoval až do druhé poloviny padesátých let, celkově bylo vozidel této koncepce vyrobeno více než milión kusů. Někdo může namítnout cosi o zastaralosti, ale pravdou je, že automobily nejjednodušší až primitivní podoby byly tím, co země, zdevastovaná válkou a politickými pohromami potřebovala.
ZIS-6
Představoval silnější a robustnější alternativu dvounápravového ZISu-5. Vycházel ze stejného technologického konceptu, ale měl vzadu dvě nápravy a pohonnou konfiguraci 6 × 4. Dodával se od roku 1933 do průběhu války, zdroje se liší v uvedení doby posledních smontovaných exemplářů. Některé prameny uvádějí rok 1941, jiné až 1944. Jisté je, že do začátku války vyrobila moskevská továrna přes 20 000 exemplářů ZISu-6. Vozil běžné náklady, speciální vojenské nástavby, ale také proslulé raketomety BM13, než se jejich univerzálním nosičem stal americký Studebaker US-6, dodávaný v rámci programu Lend-Lease.

Samostatné šasi ZIS-6 s kabinou, připravené k osazení nástavbou, například raketometem BM13, jemuž se říkalo „Kaťuša“
T-34
Proslulý střední tank, jeden ze strojů, které spolu s Willysem MB, Studebakerem US-6, GMC CCKW a několika dalšími pomohly opravdu vyhrát válku. Dodnes představuje zřejmě nejznámější tank světových dějin. První prototypy se objevily na sklonku roku 1939, v průběhu války výrobce (zejména zbrojní komplex v Čeljabinsku) modifikoval výzbroj zvětšením ráže kanónu ze 76 na 85 mm. Stroj poháněl vznětový vidlicový dvanáctiválec, umístěný vzadu, z objemu téměř 39 000 cm3 dával výkon 500 koní.
Některé technické prvky byly převzaté z konstrukcí Johna Christieho a jeho vynálezů. Do konce války vyrobily sovětské zbrojovky údajně více než 39 000 těchto tanků, ale další jejich rozmach nastal v poválečných časech. V rámci tzv. „studené války“ chrlily tisíce třicetitunových obrněnců také polské a československé zbrojovky. Stroje se objevovaly ve všech konfliktech, na nichž se účastnily nejen „země socialistického tábora“, ale také mnohé rozvojové státy, protože T-34 se staly úspěšným exportním a obchodním artiklem.

Dnes si zřejmě těžko dovedeme představit poměry, za nichž vznikaly tisíce tanků T-34. Stroje odjížděly přímo na frontu…
Mohli bychom jmenovat množství dalších strojů, jednodušších i složitějších, většinou ovšem méně známých, protože Sovětský svaz spoléhal (nic jiného ani nebylo možné) na import. Poválečné zdroje uvádějí, že jen americké dodávky techniky o čtvrtinu překročily celkovou výrobu všech značek a továren v SSSR.
Dnešního dne se dožilo množství zachráněných exemplářů a stále se objevují další. Díky neúnavným renovátorům a odborníkům na vojenskou historii se objevují modely, o nichž se ještě donedávna soudilo, že je všechny pohltila fronta a čas.
Na konec už jen přání, aby si ze smrtícího potenciálu zbrojních a podpůrných kompletů vzali příklad všichni, kteří horují pro války a neustále vzývají její zabijácké běsy. Vojenské stroje můžeme obdivovat, můžeme je mít rádi, ale nejlépe v muzeích či mírumilovných produkcích…
Zdroj: archiv autora, Za Ruljom, GAZ, Realhistoryonline