Obyčejná soutěž, nebo forma nátlaku na rodiče? To není u akce nazvané Pěšky do školy zcela jasné. Soutěž pro základní školy už třetím rokem pořádá občanské sdružení Pražské matky. Jejich oficiálním cílem je zdraví dětí, které má každodenní chození tužit. Zdá se ale, že jsou děti brané spíš jako rukojmí k prosazení určitého vidění světa.
Pražským matkám se nelíbí, že někteří rodiče vozí děti do školy autem. Namítají, že je kvůli tomu před školami méně bezpečno, že takové chování zhoršuje ovzduší a děti jsou kvůli nedostatku pohybu méně zdravé a mají sklony k obezitě. A ne nadarmo přímo navazuje na Evropský týden mobility, který – v rozporu se svým názvem – je zaměřen převážně na boj proti cestování auty a propagaci cyklistiky či MHD.
Sdružení chce přimět děti k chození tím, že je zapojuje do soutěže o ceny. V každé třídě se přihlásí žáci, kteří pak sbírají čárky za každý den, kdy šli pěšky. Třída, která má nejvíce pěší docházky, vyhrává. Zní to neškodně, v dětském kolektivu to ale může způsobit problémy. Stačí, aby se žák do soutěže nezapojil, a spolužáci ho můžou vinit z toho, že jim kazí výsledek.
Děti nerozhodují, jak se do školy dostanou
Problém je nicméně v tom, že i rodiče, u kterých se zdá, že své děti vozí autem do školy z pohodlnosti, k tomu v mnoha případech mají důvod. Jistě je jednodušší sednout do auta, po cestě do práce vysadit dítě u škol a pak pokračovat dál. Další lidé ale vozí své ratolesti proto, že nemají jinou možnost, protože je škola pro ně příliš daleko a hromadnou dopravou špatně dostupná.
Zásadním faktem je to, že děti do jistého věku o způsobu své dopravy z domova do školy nerozhodují. Je to na rodičích, zda je chtějí vozit, jít s nimi pěšky nebo je pustit samotné. I proto se zdá, že je akce ušita primárně k tomu, aby přes děti vyvíjela nátlak na rodiče, což je morálně neakceptovatelné.
„K dětem to není fér, protože sami nemohou ovlivnit to, jak se do školy budou dopravovat. Na druhou stranu žádné větší trauma jim ani nehrozí. Jde o podobný problém, jako když se vyčleňují z kolektivu proto, že nemají ten správný mobil, nebo jim rodiče nepořídí pastelky,“ říká školní psycholog Petr Klimeš. Sám za sebe ale považuje i tak podobný nátlak na rodiče za ještě akceptovatelný, jako příznivec alternativní dopravy považuje projekt za dobrý.
Problematická je ovšem už výchozí premisa soutěže. Vštěpuje totiž dětem myšlenku, že ježdění autem je něco závadného, pokleslého, zkrátka něco, za co se mají před kolektivem stydět. Děti přitom ještě nejsou vybaveny rozumovým aparátem dostatečným k tomu, aby si mohly samy vyhledat veškeré argumenty a přiřadit jim váhu na základě vlastní životní zkušenosti a rozvinutých hodnotových postojů. Škola má děti vzdělávat a připravovat na život, nikoliv indoktrinovat.
„Chození podporuje motorické dovednosti a souhru pohybů, pravidelné hluboké dýchání a nezanedbatelná není ani radost z okolního prostředí, které při chůzi vypadá docela jinak než z auta. Myslím si, že čtvrthodinka až půlhodinka chůze před návštěvou školy je ta nejlepší prevence před bolením zad a ostatními důsledky dlouhodobého vysedávání ve škole,“ komentuje na webu Pražských matek imunoložka Blanka Říhová.
To je jistě z velké části pravda. Nicméně by bylo lepší nechat na rodičích, aby se o zdraví svých dětí starali tak, jak oni uznají za vhodné.