Tlustí mají smůlu. Do Testarossy se nevejdou, říká žena, která shání českým klientům klasická Ferrari

Na Západě jsou bohatí lidé zvyklí utrácet za historická auta v přepočtu i miliardy, v Česku jde o poměrně mladý trend. I když se o něm tak často nemluví, v posledních zhruba deseti letech bohatě vzkvétá. Historická auta totiž získávají z alternativních investic nejrychleji na ceně. Zatímco například hodnota sběratelského nábytku obvykle roste jen pomalu, hodnotná auta si v horizontu deseti let zvýší cenu mnohdy i pětinásobně.

To potvrzuje také dáma, která o trhu s italskými veterány ví v Česku nejvíc. Kateřina Trnková je totiž specialistkou na klasická Ferrari a Maserati ve firmě Scuderia Praha. „U nás žije mnoho lidí, kteří jsou bohatí a zároveň milují auta. Bez vášně pro automobily by do nich ani investovat nešlo. Investice do veteránů má totiž svá specifika. Nemůžete se na ně dívat čistě vykalkulovaně. O veterán se musíte starat, musíte mít na něj vhodný prostor, servisovat ho, platit drahou pojistku. Renovace je extrémně nákladná. Nic z toho drahá váza nepotřebuje,“ vysvětluje.

Hodnota veteránu se odvíjí hlavně od toho, kolik kusů určitého modelu bylo vyrobeno. Právě proto se z masově produkovaných amerických poválečných vozů pravděpodobně nestanou sběratelské kusy, které by svou cenu násobně zvyšovaly. Vozy Ferrari jsou až na pár výjimek exkluzivní a vznikly v malém počtu.

Doporučujeme na Euro.cz: 10 nejdražších aut všech dob 

Typickým příkladem jednoho z nejcennějších aut je Ferrari 250 GTO, kterých do světa vyjelo jen 39. Oficiálně nejdražším vydraženým kusem bylo 250 GTO Berlinetta z roku 1962, které se v aukční síni Bonhams prodalo před třemi lety za 38 milionů dolarů. Říká se však, že mimo aukce se veterány prodávají i za vícenásobné ceny, nikdo se to však oficiálně nedozví. Vedle elegantních nebo sportovních modelů z padesátých nebo šedesátých let na ceně získávají i mladší Ferrari, jako je F40 nebo F50. Vydražené kusy v loňském roce byly zhruba třikrát dražší než jejich původní cena.

Promiňte, ale nedá mi to. Jak jste se k tomuto zaměstnání dostala?

Ráda bych vám vyprávěla příběh o tátovi závodníkovi, který mě k tomu vedl, ale nic z toho se nestalo. Jen jsem už odmala měla vášeň pro auta, a ta se stupňovala.

Jaké byly ty stupně?

Nejdřív jsem se jako dítě naučila poznávat na silnici všechny značky, místo dětských časopisů jsem si kupovala Auto motor a sport, jezdila na autosalony… Po škole jsem nastoupila do velkého autoservisu, později jsem přešla do Pyramidy Průhonice, kde jsem strávila osm let. Majitelem firmy byl milovník veteránů Jiří Sudík. A tam mě to chytlo, láska ke starým autům. Renovovali jsme veterány nejdřív pro něj, pak pro zákazníky. Sháněla jsem například auta v Americe a pak jsme je dávali dohromady do posledního šroubku. Youngtimery, oldtimery, škodovky, tatry, ameriky, hodně jaguary…

A pak jste šla do Ferrari?

Vůbec ne. Měla jsem pak takové období hledání, kdy jsem zkoušela práci úplně mimo automobilový obor, což mě nenaplňovalo. Až jsem objevila nabídku, že hledají do Ferrari asistentku. Sice mě nelákala pozice asistentky, ale značku Ferrari jsem vždycky milovala. Po pohovorech mi řekli, že pro mne mají dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Špatná byla, že mě na místo asistentky nevezmou. A ta dobrá, že s ohledem na mé pracovní zkušenosti s veterány mi nabízejí pozici nákupčí klasických Ferrari a Maserati. Prostě jsem dostala nabídku snů.

Co přesně vaše práce obnáší?

Objíždění výstav, sledování aukcí a veteránské scény doma i ve světě, hledání zajímavých nabídek, komunikace s klienty. A také cesty po Evropě za auty, které se rozhodneme koupit.

S čím jste se musela na začátku nejvíc potýkat?

S předsudky. Někteří lidé si zkrátka představují automobilového experta u Ferrari jako staršího pána s lehce prošedivělými skráněmi, takže když pak přijde na schůzku ukecaná blondýna a začne vykládat, že má ráda auta, vypadá to trochu divně.

Jak se vám takové lidi daří přesvědčit?

Jsou k tomu nutné dvě podmínky. Zaprvé o těch autech musíte hodně vědět. A tím nemyslím jen schopnost ihned poznat, zda jsou v originálním stavu, ale hlavně se perfektně vyznat v investicích do aut, vědět, jak se vyvíjí trh, jak se mění hodnota jednotlivých modelů. A zadruhé musíte pro auta hořet, pak to z vás vyzařuje.

Mluvíte hodně o investici. Stará Ferrari se asi nekupují z lásky, ale spíš z rozumu, že?

Je to obrovská investice a lidé mají v současnosti chuť zajímat se o tento typ alternativních investic. Jenže o klasická auta se musíte starat. Líbí se mi, že navzdory riziku s nimi jejich majitelé i jezdí, mají z nich zkrátka radost. Takže ano, je to sice investice, ale radostná. Mí klienti neuvažují jen pohledem peněz.

A jací jsou tedy čeští klienti, kteří chtějí staré Ferrari?

Různí. Někteří mají jasno – přijdou, že nechtějí nic jiného než Maserati 3500 GT. Nebo 288 GTO či 208 GTB. To jsou mimochodem moje srdcovky. Ale pak jsou lidé, kteří třeba úplně nevědí a chtějí, ať jim seženu auto s příběhem. Ke mně se nedostal nikdo, kdo by jen tak mluvil. Jsou to lidé, kteří nechtějí šlápnout vedle. A oficiální zastoupení značky jim dává určitou formu jistoty.

Jak tedy sháníte konkrétní kus?

Je to hodně o kontaktech. Mám obrovskou databázi v zahraničí, vím, co kde kdo má a co je ochoten prodat a za kolik. Takže když pošlu poptávku, vrátí se mi minimálně deset nabídek. Na aukci jsem auto zatím nekoupila, nebylo to nutné. Aukce ale dávají určitou představu o aktuálních cenách na trhu.

Stává se, že se u veteránů uměle vyžene cena nějakého kusu, pak bublina splaskne a auto ztratí hodnotu?

Ano, i když ne často. Zhruba přede dvěma lety obrovsky narostly ceny Ferrari Testarossa. Zatímco v roce 2000 se dalo pořídit za 80 tisíc eur, najednou cena jen málokdy spadla pod hranici 200 tisíc eur. O rok později ale hodnota náhle spadla.

Čím to bylo?

Když obchodníci a majitelé viděli, jak jde cena nahoru, najednou se otevřely sbírky a začala se nabízet auta, o kterých se pomalu ani nevědělo, že je někdo má. Nabídka náhle přesáhla poptávku, a proto šly ceny dolů.

Jak je to s Testarossou teď?

Propad trval zhruba do července loňského roku. Trh se vyselektoval, nekvalitní kusy už pomalu mizejí z nabídky, protože zákazníci je poznají. Cena jde už zase pomaličku nahoru. Neplatí to však plošně u všech modelů. Ty nejdražší a nejexkluzivnější Testarossy si hodnotu naštěstí drží.

Dá se nějak ověřit, že konkrétní kus je v naprosto originálním a především perfektním stavu?

O to se snaží samotné Ferrari. Funguje zde program Ferrari Classiche, díky němuž se autu v případě, že splňuje všechny stanovené požadavky, vystaví certifikát. Ten vyjde zhruba na dva tisíce až pět tisíc eur, ale cenu auta to pak výrazně zvýší.

Jaké nejdražší auto jste prodala?

Před nedávnem jsem prodala 599 GTB Fiorano s manuální převodovkou, jedno z deseti vyrobených vozů pro Evropu a vůbec poslední Ferrari s manuálem. Putovalo do Francie za cenu v přepočtu 11 milionů. Ale měla jsem i nabídku na 250 GTO. Šlo o auto zamčené ve speciálním prostoru ve Švýcarsku. Nabízeli nám, jestli ho nechceme koupit za 67 milionů dolarů. Když jsem poslouchala o jeho historii, seznam významných jezdců, kteří v něm vyhrávali závody, bylo to jako ve snu. Jenže v Česku na něj zatím není klientela.

A jaká je tedy česká klientela?

Zvětšuje se. Je tu spousta lidí, kteří mají nádherné haly s obrovskými sbírkami, o kterých nikdo neví. A všímám si, že ti, kteří se vyznají v alternativních investicích, začínají auta spíš prodávat a investují do starých válečných letadel. Také jsou tu lidé, kterým se mění preference. Dříve například sbírali youngtimery, teď je prodávají a kupují drahé oldtimery, případně předválečná auta. Investoři se vyvíjejí. Ale abych nemluvila jen o penězích. Mám třeba i jiný problém. Když mi zavolá klient, že by se rád posadil třeba do Testarossy, hned přemýšlím, jakou má postavu. Italská auta jsou uvnitř titěrná. Mezi pedály je kolikrát tak malý prostor, že šlapete na brzdu i plyn najednou. A lidé jsou čím dál větší a tlustší, takže se mi stává, že se můj klient do Ferrari ani nevejde.

 

Text: Viktor Herel Titulní foto: Daniel Vojtíšek


Rozhovor s Kateřinou Trnkovou vznikl v rámci příprav speciálního tištěného vydání Autobible. Seženete ho v každé dobré trafice. Nebo si ho objednejte online! Přijde vám rovnou do schránky a poštovné budete mít zdarma.

Tlustí mají smůlu. Do Testarossy se nevejdou, říká žena, která shání českým klientům klasická Ferrari
Ohodnoťte tento článek!
4.6 (92.12%) 33 hlas/ů

PŘIDAT KOMENTÁŘ: