Když jsem se před lety dozvěděl, že z popudu Evropské komise se má každoročně konat iniciativa „Evropský týden mobility“, zaradoval jsem se. Konečně někoho napadlo vzdát veřejný a organizovaný hold jedné z klíčových vymožeností moderní civilizace. Vždyť právě mobilitě jednotlivců vděčíme za nemalou část ekonomického, technického a společenského rozvoje ve 20. století. A není všestrannějšího prostředku individuální mobility než osobní automobil. Ten znamenitý vynález, který zkracuje vzdálenosti, sbližuje lidi, pomáhá nám přepravovat velká a neskladná břemena, zlepšuje život osobám s pohybovým omezením, umožňuje komfortně cestovat i za nepříznivého počasí, usnadňuje rodinný život – a to vše s časovou i prostorovou flexibilitou, jaká je z principu nedosažitelná pro jakýkoliv prostředek hromadného cestování. Nemluvě o tom, že průmysl výroby automobilů a služeb spojených s jejich provozováním patří ke klíčovým odvětvím mnoha vyspělých ekonomik. Představoval jsem si, že v rámci Evropského týdne mobility budeme oslavovat především automobil a veškeré dobro, které člověku přináší. Samozřejmě jsem byl úplně vedle.
Není mobilita jako mobilita
Evropský týden mobility vůbec není oslavou mobility. Alespoň ne té, jíž dávají lidé spontánně přednost, kdykoliv jim to jenom trochu umožňuje infrastruktura a ekonomická síla. Evropský týden mobility vyzdvihuje méněcenné druhy dopravy, které jistě mají dílčí výhody, ale v soutěži dopravních řešení se proti automobilu neprosazují vůbec nebo jen omezeně. Vyvrcholením toho povinného nadšení z nekonkurenceschopných dopravních prostředků je Den bez aut. Orwell by žasl, s jakou zručností se byrokraté chopili jeho románového doublethinku. Válka je mír. Svoboda je otroctví. Mobilitu oslavíme tím, že aspoň někde, aspoň symbolicky, aspoň na den zakážeme její „evolučně“ nejúspěšnější formu.
Není náhoda, že k nejhlasitějším a nejvytrvalejším odpůrcům automobilu patří kolektivisté všeho druhu. Auto jako symbol praktické nezávislosti na centrálně organizované dopravě, jako nositel technického pokroku a chtě nechtě i jako znak ekonomické nerovnosti dráždí nejvíce ty, kdo přejí svobodě a rozvoji člověka nejméně. A už vůbec není náhoda, že ti samí lidé, kteří po omezování automobilové dopravy volají nebo jej z titulu své veřejné funkce aktivně prosazují, se vůbec nestydí sami auto využívat. Třeba i šestiválcové a s řidičem. Opět jako z Orwellova románu, tentokrát Farmy zvířat, kde si také byla některá zvířata rovnější. Konkrétně tuším prasata.
Radostně do pedálů? Mao by souhlasil
Mimochodem, věděli jste, že dnešní nadšení propagátoři cyklistiky coby ideálního řešení osobní mobility měli předobraz v jedné z velkých postav 20. století? Komunistický tyran Mao Ce-tung vyhlásil po nástupu k moci Čínu za království bicyklů. Kolo se mělo stát symbolem rovnosti a ochoty používat sílu vlastních svalů k práci na vítězství socialismu. Aktivisté Auto*matu a jejich sympatizanti se ocitají ve věru vybrané ideové společnosti…
Není cílem tohoto sloupku vypořádat se jednotlivě se všemi námitkami lidí, jimž přijde shora diktované házení klacků pod kola aut jako nejvhodnější cesta k lepšímu světu. Rád bych ujistil čtenáře, že ani mně neunikají problémy spojené s provozováním automobilů v hustě osídlených oblastech a že přinejmenším některé z těchto problémů považuji za závažné. Jenže většinu věcí, které se běžně zmiňují jako unikátní zlo automobilového provozu (prostorová a energetická náročnost, zdravotní a hygienické externality…), bychom mohli vytýkat každé druhé civilizační vymoženosti včetně třeba bydlení. A přece nikoho nenapadne s vážnou tváří požadovat, aby se lidé sestěhovávali z rodinných domů do ubytoven.
Za cestu hodnou kultivované společnosti považuji nechat lidi, aby si zvolili takový způsob přepravy, jaký považují za nejkomfortnější a nejvšestrannější – a co nejusilovněji pracovat na minimalizování jeho negativních dopadů. Vyhánět lidi z aut, jak po tom volá (a také na tom konkrétními kroky přičinlivě pracuje) vedení nejen Prahy, je jistě možné, ale ukazuje to dvě věci. Komunální činitelé tím fakticky přiznávají, že nedokážou veřejnosti nabídnout žádné alternativní řešení dost atraktivní na to, aby se k němu uchýlila dobrovolně. A že mají politickou mentalitu despotů.