Rozbřesk nad letním Tokiem naruší naléhavý zvukový signál mobilního telefonu, takový ten, co známe z filmů a máme ho většinou spojený s padajícím letadlem, potápějící se lodí či jinou podobně naléhavou situací. Naše je podobná – musíme se sebrat, zabalit a co nejrychleji vyrazit na dálnici, než se naplní rekreacechtivými Japonci. Vyrážíme totiž na motorkářský výlet na poloostrov Izu, bratru 150 km od centrálního Tokia. A první polovinu cesty pojedeme společně se všemi ostatními, po soukromé dálnici Tómei, která je rychlejší, dražší, lépe udržovaná a má více pruhů než blízká státní, která je ale o mnoho pomalejší. Výdobytek japonského kapitalismu.

Oněch prvních osmdesát kilometrů po dálnici nás bude za jednu motorku na mýtném stát zhruba osm set korun, dálnice jsou v Japonsku velmi drahé, což funguje jako motivace pro používání vlakové dopravy. Ta je sice drahá taky, ale alespoň se člověk na cestu může vybavit pivem, oblíbeným smaženým hovězím s rýží v krabičce bentó a svézt se speciálním vlakem Romancecar, který má panoramatická okna a sedačky natočené pro výhled šikmo ven z vlaku, tak aby se cestující při konzumaci mohli kochat.

Subaru-BRZ-overhead
SILNICE NA NESMYSLNÝCH MÍSTECH vznikly v časech japonského blahobytu v 80. letech. Dnes působí jako zjevení

My však jedeme s kamarádem Janem na motorkách, vyrážíme totiž na speciální touringovou trasu, ne jen tak nějaké krajinkaření a zastavování na kafe každých 15 kilometrů. Balíme základní potřeby na víkend, zavazadla přivazujeme k motorkám, čím se dá. Odjezd se odehrává bez ceremonií a bez snídaně a poté, co se vymotáme z mé rezidenční čtvrti v blízkosti stanice Šinagawa, najíždíme na výpadovku z Tokia.

Zde se hodí udělat malou odbočku a zabrousit do legislativní problematiky. V Japonsku existuje posedlost bezpečností a ta se samozřejmě projevuje i v pravidlech silničního provozu – oficiální rychlostní limit na dálnicích v celém Japonsku je pouhých 90 kilometrů v hodině. Deviace v rámci zdravého (japonského) rozumu se připouští, většina lidí tedy jezdí pohodovou stovkou. Měří se podobně jako v Evropě, nejsou tu však úseková měření a podobné vychytralosti, neboť většina Japonců limity dodržuje. Ti, co mají rychlá auta či motorky, pak často útočí na rychlosti kolem 120 km/h, které už se pohybují v segmentu pokut za desítky tisíc korun, neboť zlobivé řidiče je potřeba řádně pacifikovat. To však úplně neplatí v noci, kdy každý spořádaný policista spí doma s rodinou a nehoní rychlosti­chtivé jezdce po předměstích Tokia. Míjí nás tedy motorky v rychlostech, které by se nevešly na pokutový bloček.

kawazu nanadaru Loop bridge Japan 5
EXTRÉMNÍ DOPRAVNÍ STAVBY jsou pro zemi vycházejícího slunce typické. Místa je málo, betonu a železa dostatek
izu03
HAKONE TURNPIKE je veřejná horská silnice vybudovaná speciálně pro řidičské radovánky. Ne náhodou se jí říká malý Nürburgring

My však jedeme spořádaně, protože co kdybychom zrovna narazili na nějakého policistu nespavce, který by nám zkazil výlet. A že takoví jsou! Motocyklová policie je známá tím, že se k ní často hlásí napravení zlobiví kluci, co právě v mládí rádi jezdili rychle. Mají bílé policejní dvanáctistovky pod perfektní kontrolou.

Naše motorka z půjčovny, na které jede kamarád coby turista, nemá systém elektronického mýtného, který bezdrátově otevře vjezdovou bránu na dálnici, a tak se řadíme na manuální bránu, kde platíme za první úsek hotově a předem. Po tomto bolestivém zážitku se před námi otevírá pětiproudá dálnice a slunce se nám opře do zad. Zrychlíme na onu zmiňovanou devadesátku, abychom se trochu ochladili, začíná být totiž pěkné vedro.

91701965_1347a91267_b
JAPONSKÉ POLICEJNÍ MOTOHLÍDKY jsou postrachem neukázněných řidičů. Své stroje zvládají mistrně!
石廊崎
O KRÁSNÉ VÝHLEDY není na Izu nouze. Pobřeží poloostrova je tvořeno dramatickými skalisky a malebnými zálivy

Zhruba po šedesáti kilometrech se odpojujeme od dálnice a sjíždíme k první atrakci, přejezdu horského hřebenu po „zábavné silnici“ Hakone Turnpike. Tyto cesty jsou tím pravým cílem naší výpravy. Japonci jich vystavěli mnoho během rozkvětu motorismu a přebytku financí v 80. letech, a ačkoliv jejich popularita klesá úměrně klesající popularitě motorismu, většina jich je stále v provozu. Hakone Turnpike je jedna z nejznámějších a nejpopulárnějších pro svou výhodnou polohu blízko Tokia.

Na zhruba osmnácti kilometrech se po ní vystoupá od mořské hladiny do skoro tisíce metrů a pro svou členitost bývá v Japonsku nazývána mini Nordschleife. Stejně jako známější německá sestra se i tato silnice uzavírá pro různé auto-moto události a dříve se po ní jezdily i závody do vrchu. I proto v jejích vyšších částech povrch připomíná spíše nedalekou Fuji Speedway než běžnou vyhlídkovou silnici. V horní části se nám otevírá nádherný pohled na jezero Aši a také horu Fudži, přecházíme do krajinkářského módu a posléze na turisty zastavujeme a scenerii fotíme.

Po výjezdu se vracíme na běžnou silnici a sjíždíme z hor dolů opět k moři do města Numazu, kde máme naplánovaný brunch na místním rybím trhu. Mám tam jeden oblíbený stánek, kde prodávají tradičně připravenou pečenou čelist z tuňáka, což je chuťový zážitek za výbornou cenu. Kupujeme ještě rybí hlavu z místní ryby kinmedai, která je na poloostrově Izu lokální pochoutkou. Nasedáme na stroje a já zjišťuju, že nemám v kapse klíče. Nepanikařím, prohledávám metodicky všechny kapsy, a když je nenacházím, vracím se zpět ke stánku, kde jsme jedli, a ptám se obsluhy, jestli nenašli klíče od mého stroje. V Japonsku se totiž věci neztrácí. Většina zapomenutých mobilů, ztracených tašek s notebooky, peněženek apod. nachází své majitele skrze nepsanou společenskou smlouvu. Moje klíče však ve stánku nejsou a po deseti minutách ohledávání laviček a dalších patnácti minutách systematického prohledávání okruhu, který jsme šli, včetně nahlížení do kanálů, už panikařím.

Volám tedy svého mechanika v Tokiu, bývalého závodního jezdce, který se mi nejdříve vysměje a pak mi poradí zavolat na jedno telefonní číslo. Dovolám se jakéhosi vyprošťovacího servisu, evidentně totiž nejsem sám, kdo klíče od motorky ztrácí, a po úvodních dotazech na typ a rok výroby motorky během dvaceti minut přijíždí mladší muž v dodávce, která je vybavená jako pojízdná dílna. Mobilní výrobce náhradních klíčů, což je asi nejlepší popis onoho muže, vytáhne z dodávky baterku a šperhák a vysvětlí mi, že mi na místě vyrobí náhradní klíč, a obrátí svou pozornost k uzávěru nádrže. Dozvídám se, že prý lze klíč vyrobit prostě tak, že se člověk podívá dovnitř, jak zámek vypadá, a po „osahání“ mechanismu šperhákem dokáže klíč reprodukovat ve své dodávce. Po úvodních patnácti minutách zapisování jakýchsi šifer na kus papíru odchází muž do dodávky. Po dalších patnácti minutách se vrací s klíčem z dodávky, otáčí jím ve spínací skříňce a – startuje!

O pár tisíc korun lehčí vyjíždíme na jih za další vyhlídkovou trasou Izu Skyline. Stoupáme od moře a v průsmyku Heda se nám naskytne jeden ze žurnálových pohledů na horu Fudži, která je však tak velká, že je na Izu vidět skoro odkudkoliv, a tak, jsouce tlačeni časem, po ní pouze pošilháváme a nezastavujeme. Dojet na Izu Skyline nám trvá skoro hodinu a nebe se ztemňuje, stejně jako nálada. Izu je známé poměrně divokým klimatem a náhlými změnami počasí a Izu Skyline vede po hřebenech hor. Nastává tak situace, které jsem se obával. Vjíždíme skrze mýtnou bránu do absolutního mlíka, mlhy smíchané s deštěm a vlhkostí blízkou stu procent. Zima příliš není, ale požitek z jízdy se mění z „to je nádhera“ na „to je tak hnusný, až je to zajímavý“. Nic není vidět, sportovní auta se líhnou z protisměru s minimální viditelností a my trpíme. Zuřivě gestikuluju u nádherných vyhlídkových míst a v duchu hrozím pěstí k nebi, které nám přineslo takový marast, a nadávám si za ztracené hodiny s výrobou náhradního klíče.

0BzU7qe
NOVÉ I STARŠÍ sportovní modely domácí provenience jsou na horských silnicích v absolutní převaze

Není však pomoci a celých 20 jindy tak nádherných malebných kilometrů protrpíme a na dalším sjezdu to vzdáváme. Sjíždíme opět k moři, kde je situace lepší, a i když je zataženo, je stále teplo, a tak se vykoupeme v moři v jedné malé opuštěné zátoce poblíž vesnice Dógašima, kde nás zvědavě okukují divoké opice. Po dalších pár kilometrech nadchází čas sesednout z mašin a zasednout v hotelu k hostině, která sestává z lokálních darů moře a zaslouženého piva. Den zakončujeme v horké lázni hotelu, Izu je totiž tektonicky aktivní oblastí a horkých pramenů je zde požehnaně, a skoro každý hotel tak má přírodní lázně buď přímo na pokoji, nebo alespoň na pozemku, často s výhledem na moře.

Ráno nám počasí opět přeje, a tak si můžeme spravit chuť, a i když nabíráme směr zpět do Tokia, máme cestou ještě jednu vyhlídkovou trasu, která se jmenuje trochu nenápaditě Nishi Izu Skyline a je menší, ale neméně zábavnou sestrou hlavní Izu Skyline. Opět platíme mýtné, tentokrát však nevjíždíme do mlíka, ale do větru. Vítr fouká od jihozápadu, jak tomu v létě v Japonsku často je, a silné poryvy s námi na hřebenové cestě docela cvičí. Je to však zábava, i když musíme dávat pozor. Výhled je však nádherný, a tak trochu zpomalujeme a kocháme se.

ht01udyv826uwng8jrmv
V JAPONSKU SE JEZDÍ VLEVO. Často prší, takže se zadokolkami formátu Mazdy MX-5 je třeba mít se v zatáčkách na pozoru
Hakone turnpike
POVRCH SILNICE připomíná spíše nedalekou Fuji Speedway než běžnou vyhlídkovou silnici. Dříve se zde jezdily i závody do vrchu

I zde míjíme rychlá auta, zaujme mě Tommy Kaira GT, avšak nesnažíme se držet krok. Po projížďce a několika zastávkách se vracíme na normální silnici a po rychlém a nepříliš významném obědě nabíráme směr zpět na dálnici do Tokia. Dobrodružný výlet však nekončí a počasí nám opět chystá nepěkné překvapení v podobě odpolední bouřky zrovna v dobu, kdy šplháme zpět přes první hřeben. Déšť je tak silný, že se jednu chvíli schováváme pod mostem, avšak po patnácti minutách nám dochází, že se situace nezmění, a tak se rezignovaně vydáváme průtrží mračen dále.

Stará známá dálnice Tómei je ve všech pěti pruzích nacpaná k prasknutí. Coby motorkáři máme výhodu jízdy v odstavném pruhu, kde se ovšem jezdí tak třicet, a tak nám cesta zpět trvá docela dlouho. Dojíždíme znavení, promoklí, ale plní zážitků, které probíráme u piva v hospodě blízko mého bytu, a plánujeme, jak za pár let, až Jan znovu přijede na návštěvu, vyrazíme po Japonsku na motorkách alespoň na týden.

Jan Rod

Převzato z časopisu AUTO7

Dobrodružství na Izu: Projeli jsme legendární silnice pod horou Fudži
Ohodnoťte tento článek!
5 (100%) 3 hlas/ů

PŘIDAT KOMENTÁŘ: